Historie Topas clubu a Kaunicových kolejí

Stručná historie Topas clubu a Kounicových (Kaunicových-obojí je přípustné) studentských kolejí

               

                Historie budovy KSK sahá až do roku 1922, kdy JUDr. Václav Hrabě z Kounic započal stavbu svého letního sídla v Brně- Žabovřeskách. Hrabě Kounic již tehdy byl známý jako „mecenáš vzdělanosti“ a díky velké expanzi VUT v Brně byl tehdy akutní nedostatek ubytovacích míst pro tyto studenty (např. nově otevřená a akreditovaná fak. architektury). Hrabě Kounic se rozhodl, že toto své nově budované letní sídlo věnuje právě VUT v Brně pro ubytování studentů a prakticky jen několik měsíců po započetí stavebních prací se narychlo předělávaly stavební plány, aby stavba splňovala svoje budoucí poslání – Kounicových studentských kolejí. Stavba byla dokončena v roce 1925 a předána studentům k užívání. Až do 14.března 1939 sloužila svému účelu.

                Následující den sem napochodovaly jednotky Wehrmachtu, většina studentů byla zatčena a z budovy KSK se přes noc stala věznice brněnského gestapa. Tímto dnem se na celých 6 let  začala psát nejsmutnější historie objektu. Plot parku kolem kolejí se obehnal ostnatým drátem, brány se uzavřely a v parku se postavilo „podium“ , které sloužilo jako popraviště. Již během 1.stanného práva však Němcům vadilo, že z poprav našich vlastenců dělají „zbytečné divadlo zdarma“ a od 2.stanného práva se popravy vykonávaly výhradně na nádvoří vlastní budovy, přičemž před ním byly vždy umístěny sedadla pro naši německou menšinu a naše další spoluobčany, kteří kolaborovali  s nacistickým režimem a na vlastní popravy dokonce Němci vybírali vstupné.

                Po zdařilém atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha nastalo hotové peklo. Nádvoří se proměnilo v popraviště „3 druhů“ – pod svastikou sv. Václava, byli naši lidé stříleni popravčí četou (která mmj. sídlila v dnešní ZŠ Matyáše Lercha na Lerchově ulici cca 300m od kolejí a vždy s velkou pompou pochodovala po Březinově ulici vykonávat svoji „práci“).  V další části nádvoří  byly zbudovány 3 šibenice, kde se mařily životy Židů a v rohu nádvoří byl tzv. „píseček“. Na tomto „písečku“  se popravovalo střelou do týlu v kleče. Zde také zahynula nejmladší oběť „kolejí“ –malý 9-ti letý Milošek-nikdo mu tady neřekne jinak. Navíc poprava byla vykonána tím způsobem, že nejdříve byl zastřelený tento klučina, po patnácti minutách jeho 15-ti letá sestra a poté oba rodiče. Němci se však „zaměstnávali“ i tím, že přímo zde spalovali popravené a jejich popel si sypali na zahrádky místních vil, které konfiskovali, jako hnojivo.

                Během války zde bylo popraveno asi 1350 nevinných obětí, vč. významných občanů či našich generálů. Kolik lidí spáchalo sebevraždu, o tom záznamy nejsou. Vzhledem k blízkému sídlu ředitelství gestapa pro území Moravy a Slezka (dnešní Právnická fakulta MU) Kounicovy koleje sloužily též jako seřadiště lidí odsouzených na cestu přímo do koncentračních táborů, odtud především do Mauthausenu - jednalo se o skoro 40.000 lidí, vč. zakladatele místní vyhlášené základní školy Karla Sirotka, který byl v KT ukopán k smrti tamějším ssmanem.

                Po konci druhé sv. války byly velké tlaky tehdejší bolševickou vládou na to, zřídit z budovy KSK muzeum či vojenské kasárna. Naštěstí zvítězil zdravý rozum a budova se nakonec vrátila tam, kam původně patřila, tj. do rukou brněnských studentů. Mučící cely, přistavěné líkusáky a všechny prvky připomínající hrůzu války byly předělány či zbourány.

                Nastala éra krásných 60-tých let, která se kupodivu projevila i u nás a komunistický režim začal ztrácet dech. Mladí lidé se chtěli bavit a užívat si pod taktovkou The Beatles, Rolling Stones, The Who, Deep Purple, Pink Floyd atd. V roce 1967 se skupina studentů rozhodla a za poměrně krátkou chvíli zřídila v suterénu bloku A KSK svůj „polosoukromý“ studentský klub.  Jednalo se vůbec o první VŠ studentský klub zřízený na VŠ kolejích v rámci celé tehdejší ČSSR a jeden z prvních studentských klubů jako takových (PS: ani Praha v té době obdobný klub neměla). Klub měl dokonce oficiálně osobně otevřít i tehdejší komunistický prezident Antonín Novotný, aby bolševik mohl říci, že co bylo za války špatné, nyní se proměnilo ve skvělé, ale složitá situace v Praze na podzim roku 1967 jeho účast bohužel  vyloučila. Ale je to jediný soudruh, který dodnes visí na zdi Topasu, protože se domníváme, že je to jistá vzpomínka, navíc nevisel-li spravedlivě za života, visí alespoň po smrti.

                Od roku 1967 tedy funguje klub pod názvem TOPAS CLUB. Jméno Topas bylo zvoleno jako pěkná slovní hříčka – Topaz je vzácný diamant – a stejně tak se vyslovující Topas je prvním klenotem mezi studentskými kluby.  

                Již od svého počátku, tj. „Pražské jaro 1968“ byl Topas club doslova semeništěm nejrůznějších svobodomyslných a na tehdejší dobu snad nejvíce uvolněných názorů projevovaných řečnicky, výtvarně, dramaticky, filmově, ale především hudebně. I po okupaci 68 a následné normalizaci 70-tých a 80-tých let se zde střídali nejrůznější umělci, hudebníci a to jak ze sféry režimem propagované, tak i tolerované, ale především pronásledované nebo zakázané. Stejně jako říšské gestapo i bolševická StB byla v Topasu na denním pořádku. Každodenní zatýkaní a následné výslechy na Běhounské ulici byly téměř na denním pořádku.  Každopádně Topas club mezi své hosty pravidelně vítal Miroslava Horníčka, Jana Wericha, Waldemara Matušku, Karla Gotta, Olympic, Karla Kryla, Jarka Nohavicu, Marušku Rottrovou, Pavla Bobka, Petra Nováka, Plastic People of The Universe, Ivana „Magora“ Jirouse a mnohé další. I v onen slavný den 17.11.1989 cca do 23:00 hod zde operovala StB a konala. Pak již ne……..

                Po revoluci klub pokračoval ve své činnosti dál, rozšířila se nabídka, možnosti a stále klub patřil více-méně studentům, kteří měli rozepsané směny, kdo má kdy za zdejším barem sloužit. Zdejší prostory nepoznaly změn a tak jsme se mohli stále těšit z originálních cihelných stěn, krásných klenutých stropů, podia, DJ zázemí atp.

                Koncem 90-tých let koupila objekt Veterinární a Farmaceutická Univerzita v Brně a provedla rozsáhlou a důkladnou rekonstrukci celé budovy vč. střechy a slavných podstřešních fresek na zdech.  V přilehlém parku postavila univerzální hřiště a ze zdí zmizeli nápisy v azbuce- v latince psané „MIN NĚT, DOM PRAVĚREN“. Rekonstrukcí prošel i Topas club. Byla zbudována krásná velká kuchyně, salónky, nový bar. Zahaleny ovšem byly původní stropy či podium. „Starý Topas“ byl navždy pryč, ale funguje dál!

                Dnes je Topas club plnohodnotnou univerzální restaurací s krásnou letní terasou umístěnou v parku, kde se přes poledne vaří pravidelně denní menu, večery pak patří studentským zábavám, firemním akcím, oslavám a na terase třeba i maminkám s dětmi či všem, kteří si přijdou odpočinout do jednoho z mála krásných a poklidných míst Žabovřesk, vzdálených od centra pěšky cca 15 mnut.